Oprava:
O kuličce v nosu...:o)
Jsou dny, kdy by mělo být ze zákona zakázané pracovat. Třeba když se překlopí počasí, což my, jedinci s tlakem 90/60, špatně snášíme. (Popravdě, tyhle hodnoty mi naměřili ve stádiu, kdy mi tlouklo srdce, bo jsem dostala vynadáno, že žádný tlak nemám, takže „klidový stav“ bude ještě kapánek nižší.) Soustřeďte se pak na práci... Nejde.
Nejnutnější faktury a jednoduché doklady jsem zpracovala, a zbytek šichty jsem věnovala třídění papírů, z nichž jsem ty „nežádoucí“ cpala do skartovačky. (Přesně jako v blbém filmu mi do krabice s výběrem „death“ vložili i faktury nové, ale naštěstí byl omyl avizován ihned, takže pracovní doba proběhla bez rozsáhlejšího maléru a postzachraňovacích akcí.) Během dne jsem se „propracovala“ až k prastarým formulářům určeným pro pohyb zboží celnicí, a abych skartovačku nezahltila, odtrhávala jsem ze hřbetu bloku takové to lepidlo, sloužící k tomu, aby papíry nějaký čas držely při sobě, než budou od mateřské části odtrhnuty. Papíry ubývaly, lepidlo přibývalo. „Šňůrka“ lepidla doslova sváděla k modelování, a ze všech možných pletenců nakonec vznikla prachobyčejná kulička, taková ta, kterou si malé děti s oblibou strkají do nosu, aby se drastičtí pediatři měli na čem vyřádit (a bulvární tisk též). A kdyby jenom malé děti... S notným úšklebkem jsem si kuličku vložila do nosní dírky, schválně jestli tam bude držet, aniž bych ji tlačila do dutiny. A držela, asi jak lepila... Akorát že čouhala z nosu, takže kolegyně jdoucí ke kopírce si jí nemohla nevšimnout.
A tak si kladu otázku, jako „co“ to muselo vypadat. Nechcete někdo vyzkoušet kuličku v nose? Jednou použitou, jinak fungl nová.... hujaháááá...:o)
Daja Swito
s kuličkou na stole.
Jinak do ucha si ji fakt strkat nehodlám:o)