Na jedné lavičce spolu seděli.
Seděli dva.
Na jednom konci lavičky seděl ON.................................................................... a na druhém OFF.
****************
No jestli jste fakt čekali na ovace ohledně svátku zamilovaných, tak se zase vraťte na zem:o)))
Dejme tomu, že i kdybych třeba zamilovaná byla, nejsem si jistá, jestli by Valentýn v mém konkrétním případě nějak zabodoval. Myslím, že nikoliv. Možná v počínající hormonální bouři oné prvotní bláznivé zamilovanosti, kdy má jedinec růžové brýle, plnou hlavu toho druhého a hledá důvody, jak svůj protějšek zasypávat milými pozornostmi. Ale potřebujeme na tohle Valentýna?
Tenhle „moderní“ a z venku nasazený svátek mi k srdci nijak nepřirostl. Nepřijde mi ani přirozený, ani účelový, ani se mne nijak nedotýká. Nemá tradici, nemá zázemí, a jestli má smysl, by se dalo dlouze polemizovat. Obchodníci se nažerou, všude to přetéká šílenými červenými srdíčky a plyšáčky a nejkýčovitějšími přáníčky, které mají zobrazit sílu citu; přitom realita je taková, že si člověk řekne „šmarjá, vono je to tady zase, to bych asi měl něco koupit“.
Když jsem byla poprvé skutečně a naplno zamilovaná až po uši, Valentýn mne netrknul (a zrovna tehdy bych srdíčkovala ve velkém, tak moc jsem toho byla plná). Měli jsme praxi, ve škole, modelovali jsme, a mistrová „co prý máme pro své miláčky k Valentýnu“. No hádejte, kdo neměl nic. A byla to mistrová, kdo na mne spiklenecky mrknul, že kluci se tu před pár týdny mihli a zkusili si taky modelovat, vypálené výtvory z hlíny prý jsou ve skladu. A věděla, který je Mikšákův. Těžce jsem tenkrát zabodovala, ač ne vlastní zásluhou, zatímco vykulený protějšek byl zároveň nešťastný:“víš... my tohle nějak neslavíme, nejsme na to zvyklí...“
Od té doby se nestydím oznámit, že tahle vymoženost mne mílovými kroky míjí. Srdíčka a pusinkující se medvídci s králíčkama a přemíra miláčkování mi přijde spíše odpuzující. Když už bych já měla vyplodit valentýnku svému partnerovi, pojmu to netradičně, třeba černočerným přáním s lebkou, hnátem a vzkazem „sejdeme se na hřbitově, svíčku a vtipnou kaši v termosce s sebou“. Aby to mělo svůj půvab. Sice si nedokážu představit, co bych já se svýma věčně studenýma nohama tropila v půlce února na hřbitově, ale nepředpokládám, že by se tohohle někdo chytil.
Ale k 14. únoru paradoxně vztah mám, a nejen kvůli oblíbené čtrnáctce. Před pěti lety jsem se sevřeným hrdlem přijela majiteli Fina oznámit, že to krpaté a křivé zvíře je sice totálně k ničemu, ale na kodrcání pod dětmi by se mohlo hodit, tak jestli by nám ho za nějakou rozumnou cenu neprodal. Rozumná cena to nakonec nebyla, nehledě na fakt, že mi dost peněz chlápek dlužil za žrádlo a za kůňův výcvik, ale co: hlavně že nám (mně) ho vůbec prodal. Nikdy nezapomenu, jak se mi ulevilo. Představa, jak toho koňského hysterického pitomce vracím zpět na krátký řetěz, mne pronásledovala opravdu nelítostně. A to ticho v autě, když jsme se s Móňou vrátily a já hluboce pronesla „tak je to v pytli.................. mám na krku už dvě herky“. Hádám, že ten jásot byl slyšet až k již už bývalému koňově majiteli.
Tolik sv. Valentýn.
Daja Swito
milující asi fakt jenom sebe, SH a Vánoce, muhehe:o)