Mou první myšlenkou ráno bylo „tak schválně, kolik?“
Otázka samozřejmě souvisela s avízovanou sněhovou nadílkou, protože Loeš s Patrikem s tím prudili pomalu celou včerejší ranní show. A poslouchat v rádiu, jak přijde celorepubliková kalamita (tedy i u nás, nikoliv pouze všude okolo) a kontrolovat okno se stále stejným zjištěním, že pořád NIC...
Ano, večer padal poprašek, ale to s omílanými 15ti cm v nížinách nemělo nic společného.
Tudíž jsem první pohled z postele hodila do okna, ještě ležíce na polštáři. A okamžitě jsem byla vzhůru, protože na cípu střechy, která byla viditelná, byl.... poprašek.
„No to si snad dělají pr**l, ne?“ navztekala jsem se a hop k oknu. A vida, byl tam. On totiž foukal vítr a většinu sněhu z toho kousku střechy, na který vidím, záludně smetl:o)
Neuběhlo ani jedenáct hodin, a už jsem na sníh nadávala. Docela fofr, že? Po tolika týdnech čekání...:o) Že jsem musela seno vyhrabávat z pod sněhu, mi přišlo absurdní, protože kdyby mi tohle někdo řekl před týdnem, tak umřu smíchy. Ale durch mokří koně ověšení rampouchama a především ten můj, kterému u nosu mrzla nudle a klepal se jako ratlík, to mi kdovíjak romantické nepřišlo. Ještě jsem nezažila, aby se herky takhle hekticky hnaly domů. Fina jsem totiž také šoupla na noc do stáje, protože bych celou noc nespala z představy, že mu je zzzzzima, a on viditelně ve své kůži nebyl.
Jsem ráda, že se mi „daří“ mu léčit ten kašel. Vůbec poprvé jsem viděla, aby se herka třásla zimou:o(
Že bych vytáhla rolničky? Raději ne, ještě by to do rána roztálo, muhehe....:o)
Daja Swito
Taky s nudlí.
Tedy s nudlemi, na talíři. Já totiž miluju nudle. MŇAM!!!:o)
