Zní to poněkud naškrobeně a sentimentálně, že ano? Ale na druhou stranu, proč by ne...
Po letech jsem zavítala do míst, kam jsem se jezdívala uklidit na víkendy, a to v dobách, kdy jsem byla krásná zdravá a nesubtilní studentka. Od pátku do neděle v teple domova výborné rodiny mé spolužačky Mihočky, kde mne krmili a považovali za třetí dceru. Na intr jsem se vracívala s balíčkem buchet a se spokojenou buclatou tvářičkou...
Pokaždé je zvláštní zavítat do míst, kde člověk několik let nebyl. Počínající modrá fasáda, vybagrovaný rybník na návsi, nová asfaltka až k bráně. Interiér pořád načichlý onou typickou rodinnou pohodou, spontánní objímačku netřeba zmiňovat. Návrat ztracené dcery hadr, pravil by cynik:o)
Oslava padesátých narozenin žádá pečlivou organizaci a tak jsem se dobrovolně uklidila k mycáku, a necelou hodinu a půl drhla talíře a skleničky a hrníčky, zatímco v sále vrcholil boj o jídlo a pití. Vysmáto až na půdu, a nejen z vodky... Po letech jsem se totiž tváří tvář střetla s idolem mé puberty. Právě tyhle životní momentky mne utvrzují ve faktu, že osud je potvora nevyzpytatelná, protože když mi bylo těch 16 let a byla jsem nepolíbená a za ruku nevzatá a stejně tak ničím nezajímavá puber’tačka, dotyčný o mé existenci věděl zhruba ty dvě minuty, kdy jsem mu byla představena. A že těch představování bylo, vždyť jsem k Mihočům mířila pravidelně na cokoliv, kde se jakkoliv slavilo, hahaha...
A ejhle, co dovede rozdíl deseti let:o))) ... plus několik panáků vodky... Zřejmě už nejsem přehlédnutelná. Že by???
Daja Swito
po dobře stráveném večeru (a tím nemám na mysli pouze špinavé talíře, muhehe:o)