Bojím se tmy. Mívám nejen zlé, ale i agresivní sny, ve kterých mlátím do lidí. Biju se o život? Nejčastější sen se odehrává kdesi ve sklepeních, asi vězení nebo tak nějak... po zuřivé a nelítostné rvačce plné vzteku a nenávisti, ze které mám totálně rozmlácenou tvář. Ležím nahá na té ledové dlažbě, tak jak mne tam zřízenci pohodili. Prudce oddechující, obličej zarytý do toho studena pode mnou... a mé potlučené tělo postupně přichází k sobě. Podlitiny a modřiny, z tržných ran teče teplá krev, kape i z nosu na rozbité rty, potlučené části těla sebou samovolně škubají, v kloubcích prstů se po sérii ran pěstmi rozlévá tupá bolest...
Ale dlažba příjemně chladí. Je mi strašně dobře na duši. Jak jsem se pěkně porvala, jak jsem dotyčné osobě rozflákala úsměv ještě víc než ona mně. Takový ten pocit dobře odvedené práce...
Pokračování zítra.
Daja Swito
s úplňkem i bez
foto: net