Popravdě nevím, jestli se tomu titulku mám hystericky smát anebo si poklepat na čelo. Ještě si totiž ani nejsem jistá ukončenou pubertou, a už na mne (údajně) leze „tohle“, brrrrrrrrr...
Přiznávám se, že jsem se musela zeptat, co to vlastně „krize středního věku“ je. Pod tímhle pojmem jsem si představovala hektickou matku tří dětí, která pendluje mezi zaměstnáním, odpoledními nákupy, sledováním rozličných telenovel a věčnou starostí „co dneska uvařím k večeři...???“... a která se rozhodla nahodit zpětný chod, jednoduše proto, aby se cítila mladá. A ono prý houby. Krize středního věku je prý podlehnutí otázkám týkajících se budoucnosti, třeba v minulém výlevu zmíněného smyslu a náplně života. Budiž, zřejmě je to i pro mne akutní téma, přestože v mém konkrétním případě se jedná o nevyhnutelnou nutnost než o pocit životní nerealizace. Holt nemám na výběr, taková je realita.
Co mne však v debatě zarazilo, byla zmínka o přátelích, tedy o lidech mému srdci blízkých. Zrekapitulujme si fakta: tady v prdelákově Yellowshit city zůstat nechci, přece tu neshniju sama a navždy. Mým cílem je Praha, místo s širokou nabídkou práce, s rádoby úměrnými platy, s kulturním i vzdělávacím zázemím a především s lidmi, ke kterými mám různé citové vazby. Pro mne, pro introvertního asociála, nepopsatelně důležitý fakt, protože dobu, kdy jsem půl roku bydlela ve velkém městě a nenašla si jediného kamaráda/kamarádku, už mám za sebou a děkuji, už nechci. Co vlastně pro život znamenají přátelé? Jsou opravdu jen drobným procentem, jakýmsi doplňkem existence, de-facto nepodstatným a nedůležitým, co se týče vlivu a účelu bytí?
Přemýšlela jsem nad tím a došla jsem k závěru, že nikoliv. Ano, smyslem života je rozmnožovat se, v naší společnosti se tomu říká rodina. Tady se mi možná budou fackovat priority, protože se krájím na kousky všemu rovnoměrně, tedy nejen případnému partnerovi, ale i koni a snažím se i sama sobě a svým zálibám a potřebám. Zřejmě to není úplně ideální žebříček pro naplněný vztah, ale zákonitost akcí a reakcí praví, že vše vždy vychází z něčeho na základě čehosi. Klárka o mně prohlásila, že prý budu skvělou matkou: ano, jednou to na mě (doufejme) přijde (snad to nebude v pětapadesáti letech, až definitivně projdu svou krizí středního věku) a nijak se té myšlence nebráním: jestli to má být i můj úděl – budiž, staň se tak.
Vraťme se však k přátelům a k jejich figurování v životě. Považujme rodinu á la základ státu za prioritu číslo jedna, které je nutno se –nadneseně vyjádřeno- obětovat nejvíc. Ale život přece není jenom o rodině, člověk je od pradávna tvor společenský a vliv jemu blízkých lidí se nedá zadupat do kolonky „méně anebo (bez)významné“ nebo jak přesně to autor názoru myslel. Vždyť i ten vztah sám o sobě je křehká forma spojitosti, váže na sebe nejen radosti, ale i starosti, a kde jinde člověk najde oporu a pochopení nežli u přátel? Jsou snad vazby, které se přímo netýkají citu (lásky) nižšího charakteru než je samo partnerství?
Přemýšlejte. Mám kamarádku, která se na jaře vdala a chystá se žít v Austrálii. Pravděpodobně ji už nikdy neuvidím, a ač jsem s tím faktem smířená od roku 1997, stále to bolí. Važme si chvil strávených s přáteli a nepodceňujme takové vazby, protože i ony jsou DŮLEŽITOU součástí života.
Daja Swito
Opět Opuštěná.
PS: pokud jsem původní myšlenku špatně pochopila, s ohledem na pozdní noční čas (hooodně dlouho po večerce), tak se omlouvám. Ale na mém názoru se tím nic nemění.