...co všechno se teď kolem mě děje. Možná je to moje vnitřní paranoia, ale připadá mi, že čím rychleji se letošní rok řítí ku svému konci, tím drsněji dochází k ujasňování všeho, co ještě pořád „nemá buď konec“ anebo nějaký kloudný výsledek. Nejhustější jsou čistky týkající se mezilidských vztahů, protože hektický sled událostí už tak nějak neumožňuje se zabývat argumenty typu „tolik jsme toho spolu zažili“, neb mnohem jednodušší je si říct „chci dané osobě dál dělat hodného-vstřícného-vždy-chápavého a soucítícího debila?“ Ano-Ne, a žádné kompromisy, či snahy vše urovnávat. Nebudu a nechci. Asi mě to přestává bavit:o)
Nynější bytí je notně ovlivněno strachem o hajtry, aneb doufání, že úhyny zdejších hospodářských zvířat nemá na svědomí jedna konkrétní osoba, která by je trávila záměrně a celoplošně. Situace člověka nutí nad tím neustále přemýšlet, a co mi přijde nejvíc ulítlé, jsou s tím spojené diskuze na EQ. A nejen ony, protože tam v posledních týdnech padá perla za perlou všeobecně. Za normálních okolností fórum pročítám v rámci snídaně, ale do některých témat stojí za to nahlédnout i během dne, a jestliže mým nejčastějším emočním projevem absolutního údivu (obvykle následovaného výbuchem smíchu) je výraz HUSTÝ, tak již nevím, co použiji, až to bude ještě HUSTŠÍ. Nepřijde vám, že všem nějakým způsobem hrabe? Absence soudnosti není ničím výjimečným a smekám přede všemi, kdo proti všem druhům lidské blbosti bojují do posledního dechu (písmena), ale jak dlouho tohle zdravý rozum vydrží?
Ačkoliv teoreticky bych si měla začít sypat popel na hlavu a jít se okamžitě iniciativně oběsit na Bobanovo průvlečkách (což nemohu učinit, protože mi doposud nebyly vráceny, a asi již nebudou:o)
A když už jsem nakousla diskuzní fórum EQCH, k něčemu se přiznám. Před lety jsem se bavívala zadáváním témat, kterými jsem záměrně provokovala rýpaly k úderné akci. Jednoduché jako facka: stačí téma šikovně popsat, tedy tak, aby si ho každý vyložil po svém, a posléze vyrojené reakce uzemňovat (nikde jsem nepsala, že jsem ty zuby rašplovala kopytní rašplí...), samozřejmě ve vší slušnosti. Pro mě to byla hra, protože se vyžívám ve slovíčkaření, a snůška emotivních odpovědí „ale to tak vyznělo, žes rašplovala!!!“ mi nejen přiváděla uspokojivý pocit 1:0, ale i otázku, zdali si dotyčný vezme ponaučení (tento druh zábavy jsem provozovala poměrně dlouho a pokud počet příspěvků přesáhl 50, hřálo mě to:o)
Ponaučení si většina osob neodnesla, ba naopak (pokusili se mě sežrat zaživa). Ukázkové příklady, jak mocné dovede býti psané slovo, a pokud myšlenka končí výkřikem do tmy (který v našich kuloárech záhy zlidoví), nezbude než se smíchy sesunout pod stůl. A čekat, jestli to příště nebude ještě hustší...
Tak třeba se Mayové spletli, a konec světa bude o tři roky dřív:o)))
draace
Vy... vy... LIDI!!!
Huáááááh... hahaha... ha...