Mám hrozně ráda fotky. Jsem náruživý prohlížeč čehokoliv, kde je zachycen život, libuji si především v momentkách. A samozřejmě mě baví fotky umělecké, především slečny a (nepadněte do mdlob úžasem) děti. Děti jsou fantastické téma pro focení, protože neumějí zastírat ani předstírat emoce. Z takových záběrů vyniká bezelstnost a nevinnost, neomrzitelná, čistá a nevinná, stejně jako jsou fotky samy.
Nedělá mi problém nahlížet do profilů na lidé.cz a řešit fotečky, nejsem líná pravidelně zkoumat, kdo z mých net přátel obohatil svou galerii. Jakýsi druh nakouknutí do soukromí á la „copak se s ním (s ní) momentálně děje...???“, protože se jedná o účelně vybrané záběry, nikoliv o nudnou táhlou sérii „jedinec a moře“ ve dvaceti podobách, které se liší pouze změnou úhlu záběru, popřípadě osob a obsazení před panoramatem moře.
Vůbec nejdokonalejším počinem je originál pravá fotka, tedy snímek vyvolaný na foto papíře, který lze ohmatat, zkoumat, kochat se jím, přemisťovat jej, čistit z něho otisky prstů a s lítosti hladit olámané rohy. Fotky se nechají rámovat, schovávat do dokladů, házet do pamětního šuplíku, rozdávat známým a příbuzným, strkat za zrcadlo, lepit systematicky do alba a vytvářet hmatatelnou historii. Fotka sama o sobě je vjem, který dokáže z hluboké mysli vyrýpnout na světlo Boží i zcela pohřbenou vzpomínku, a oživit hned několik ér najednou: kromě doby pořízení záběru i následující první záchvat sentimentality plus série těch dalších a dalších... A pokaždé je rok od roku ona chvilka strávená s albem a se symbolickou slzou v oku zcela jiná než ta předchozí.
I v době digitálního šílenství patřím mezi osoby, které si potrpí na vyvolané fotky. Pravda, není jich tolik, snažím se sama sebe krotit, protože jen koně už čítají přes 1000 ks fotografií, ale alespoň jeden záběr ze zářných životních momentů si nemůžu odpustit. Při prezentaci fotek totiž není třeba cokoliv sáhodlouze vysvětlovat, neboť snímky atmosféru „objasní“ samy.
Před týdnem jsem prožila silnou srdeční záležitost, právě u fotek. Plodila jsem Klárce blog, kde by měla přehledně zachycené své koně včetně popisek a časové osy. Blog bylo potřeba ve finále konfigurovat tak, aby jednotlivé roky byly čitelné shora dolů, nikoliv obráceně jako u klasických www stránek, což v praxi znamenalo nezamotat se do času a datumu vložení - tedy vkládat jednotlivé části v přesně opačném pořadí. Tahle akce mi zabrala nejvíc času, mořila jsem se s tím do tří do rána dvě noci za sebou, a to především kvůli haprujícímu dsl připojení, které při pokusech manipulovat s již uloženými příspěvky neustále padalo. Ale ani tahle pakárna, při které vzduchem lítala nejneslušnější slova, se nedala srovnat s emocemi, které jsem prožívala při prozkoumávání všech mých alb s koňmi. Vědoma faktu, že letošní sezóna je s největší pravděpodobností rokem posledním úzce souvisejícím s koňmi, jsem při prohrabání snímků podléhala návalům žalu a lítosti, že se blíží konec. Ano, konec vždy znamená zároveň začátek čehosi nového, ale zahoďte touto lacinou větou tolik vzpomínek...
A bulela jsem, jako příslovečná želva. Byla půlnoc a místo spánku před pracovním dnem jsem popotahovala při skenování, při ukládání do alba na netu i při té titěrné práci v blogu, který zcela identicky svému hostiteli zlobil a nutil mne i přes slzy nadávat. Tvrdě a bolestně jsem si uvědomila, CO nás vlastně odlišuje od činnosti prestižních sportovních klubů a špičkových profesionálních stájí: zážitky. Napohled rutinní dny naplněné plácáním se v čistém nadšení a radosti bez hmotného výsledku a sportovních hodnot nám přinášely do života rozličné situace, ať už se jednalo o zapomenutého psa před prvním brodem anebo naopak nalezeného vyhozeného pejska na Štědrý den či Móninu zkratku, která se ze sedmi kilometrů protáhla na dvojnásobek a v trojnásobně delší době. Každá fotka vykresluje svou dobu: ano, to byla ta ohlávka, kterou Zuzanka zapomněla nahoře, aby tutéž noc napadl sníh a už ji nikdy nikdo nenašel včetně vodítka. To ještě Bobánek žil... a to ještě na Klondaiku byla u seníku vrata, než je Vendula rozšlapala... a to se ještě nejezdilo na jízdárně, nýbrž na Jatečce... Dneska už horko těžko. I milovaný Vladař, dominanta kraje, kterou si všichni nosíme v srdci v podobě mnoha prožitků, se mění: pastviny budou soukromé a koním nepřístupné. Zmizí cestičky, po kterých jsem kdysi klusávala se slavným dostihovým šampiónem St. Rogerem, po kterých jsem šplhala v sedle moudré koňské učitelky Sandry, po kterých mne jako špinavé prádlo divoce nosil Bobánek a po kterých teď již s tíhou nostalgie a s rukou zabořenou v hřívě pracuji s Finem.
Bolelo to. Ráno mne budík krutě vytrhnul ze snu, ve kterém jsem já žebrák mající tři stovky na kontě ze všech sil bojovala o jednoho z bývalých Klárčiných koníků, o Storm of Firea, který ač byl nudným a nezajímavým zvířetem bez jakékoliv citové náklonnosti k člověku, se nám do srdce paradoxně vryl nejvíc. Stěžovali si na něho, zlí lidé, nechtěli ho vydat, tu kostru potaženou kůži s viditelným dávným blistrem... a probuzení z toho snu bylo ještě horší, byla jsem unavená, citově podlomená a emočně nestabilní, což se se mnou táhlo celý boží den.
Ale také jsem věděla, že podobné emoci podlehnou všichni ti, kdo kýžený blog navštíví, což byl de facto účel. A mně nezbývá než doufat, že příští sentimentální kontakt s fotkami už bude „tehdy to bylo fakt super, když...“
Daja Swito
když jsou emoce sviňa...
vzpomínaný zmíněný St.Roger