Jsou to zhruba čtyři týdny, kdy mě na ulici excelentně obelhal dealer nejmenované telefonní společnosti. Budiž, po třech pivech jsem komunikativní, neasocionální a nesoudná; ale v životě by mě nenapadlo, čím vším budu muset projít, aby se mi vůbec podařilo tu uhm... "službu" zrušit.
Když jsem po 14 dnech debila-ze-sebe-dělání napochodovala do pobočky a řekla nagelovanému pánovi do očí "chci zrušit SIM kartu a nehnu se odtud, dokud mi to neuděláte!", nevzmohl se na slovo (možná v první chvíli nepobral, co jsem tím vlastně chtěla říct:o).
Další minuty probíhaly dle zaběhnutého vzorce: tohle my tady nemůžeme, tohle tady nejde, já vás přepojím...
Hovor s operátorkou trval půl minuty, neb jsem přesně věděla, co mi paní řekne (včetně dodatku „s tím musíte na pobočku“), a mladík za pultem se zděsil:“Ale vy jste s ní skoro vůbec nemluvila...!“
A to snad vadí?
Až když jsem trvala na sepsání POTVRZENÍ, že všechno to, co hned teď požaduji, na téhle konkrétní pobočce udělat NEJDE, tak to najednou šlo a trvalo to dvě minuty. Kapitulace ve prospěch draacete, ale ani ta nezaručovala pracovníkům dané společnosti pocit bezpečí a jistoty, pakliže by mě oslovili na ulici v nejbližších 24 hodinách.
A protože Murphyho zákony fungují alespoň na 50%... Zrovna jsem telefonovala, když nás na autobusovém nádraží odchytil podezřelý týpek. Občas ke mně zalétlo slovo „výhodný“ či „paušál“, takže mi i přes důležitost hovoru (byť v bezpečné vzdálenosti) vzrůstal adrenalin. Ještě než jsem típla mobil, jsem skrz sloupy s jízdními řády řvala „neposlouchej ho, LŽE!“, a nebýt udivených pohledů okolo, dodala bych „ZAB HO! Ať se nepřemnoží.“
A proč nejmenuji konkrétně?
Protože tohle se týká všech operátorů působících na našem území. Verbež, jejímž cílem rozhodně není spokojený zákazník.
draace
Děkuji Klárce za výsadní pomoc při boji s call-centry, protože já vpálit do sluchátka „Vy si ze mě děláte prdel???“ neumím.
Jsem tichá, nesmělá a nenápadná. Ale nesmíte mě nasrat.